Jak poznám, co je moje poslání

Už několikrát jsem si tu otázku pokládala a i v rozhovorech s kamarády na to přišla řeč: Jak člověk pozná, že na něj mluví jeho Duše a tichým hláskem ho směruje k jeho poslání? A kdy se naopak jedná o hlas rozumu, staré vzorce chování nebo převzatá přesvědčení?

Po pravdě, je velmi těžké vyjádřit to slovy, ale v pocitech se sotva spletete. Pokud jste aspoň jednou procítili ten rozdíl, je vám jasné, o čem je řeč. Poselství Duše a hlas rozumu prostě vypadají jinak a v posledních pár týdnech jsem měla tu čest se s nimi setkat osobně.

Hlas rozumu můžeme popsat jako naše obvyklé myšlenkové pochody s logickými závěry, důkazy, všemi „pro“ a „proti“. Patří k tomu také nejistota, pochybnosti, rozpolcenost a očekávání. Tak moc začínáte chtít tomu všemu věřit, tlačíte na pilu, snažíte se a v nějakou chvíli se vám skutečně zdá, že je to ONO. Jenže jakmile v tom tlaku na okamžik polevíte, veškerá vize spadne jako domeček z karet, který pod sebou neměl žádné pořádné základy. Základy vyjádřené vaší touhou, která by ve vašem nitru už nějakou dobu zrála.

Osvědčené vzorce chování a převzatá přesvědčení mají jiný začátek a průběh. Vždy je to produkt naší mysli a sepnou se v momentě našeho neuvědomění se, kdy zapínáme autopilota. Nenesou za sebou žádné poslání, jednoduše se zapnou v určitou chvíli a podle nějakého programu, který zná náš mozek. Jsou schopné nás ovlivnit pouze tehdy, pokud si je neuvědomujeme. Pakliže se ale na ně vědomě zaměříme, zjistíme jejích absurditu i to, že nám ve skutečnosti neslouží.

Odpovědi Duše naopak přichází jako blesk – lehce, momentálně a komplexně, jako něco, co najednou víte a čím jste si naprosto jisti. Nikdy nepřicházejí v době usilovného přemýšleni a aktivního hledání odpovědi. Chcete-li získat odpověď od Duše, uvolněte se. Čím více jste uvolnění, tím dříve uslyšíte to, co vám chce říct.

Když jsem s napětím čekala, nebyla jsem schopna slyšet. Až když jsem se pak přepnula na něco příjemného a užívala si přítomného okamžiku s kamarádkou, dětmi nebo jen tak při filmu, najednou přicházelo vědění. Někdy ty odpovědi dostávám skrze druhé lidi, knihy, hudbu, filmy a nepřestávám žasnout, jak skvěle je všechno zařízené. A nejpodstatnější je asi to, že mé vnitřní nastavení s tou odpovědí rezonuje, po těle se rozlévá teplo, radost a klid. Na to všechno pak navazují další myšlenky, rodí se nápady a spouští se proces tvorby.   

Dalším velkým indikátorem je pro mě také lehkost a spontánnost, s jakou přichází doplňující a navazující myšlenky. Jestliže se další myšlenky a nápady nerodí lehce, zřejmě to není moje. Pokud mě nic nenutí dozvědět se víc a hledat zdroje, jak myšlenku zrealizovat – není to moje. Pokud se musím přemáhat k přemýšlení – není to moje a moje Duše mlčí. Takovou činností svá podvědomá přání nenaplním.

Člověk si své plné uvědomění otevírá postupně a ano, zatím neumíme žít 24 hodin a 7 dní v týdnu při plném vědomí. Únava a vnitřní neklid jsou schopny nás vyhodit z vědomého stavu a právě v tu chvíli se zapne autopilot. To je záchranná reakce organismu, která nám umožňuje přežití s použitím menšího množství energii. A mimochodem, jedním z důvodu, proč lidé začínají přirozeně hubnout je ten, že si uvědomují svou přírodu, své skutečné potřeby a následuji je. Tím uvědoměním se totiž spotřebovává obrovské množství energii.

Proto je tak důležité starat se o vlastní zdroje, o svůj klidný a pozitivní stav, kde přirozenou dobíječkou bude ta činnost, která vás skutečně baví. Jen v takové chvíli jsme schopni být si vědomi sami sebe, rozpoznat negativní programy a zvolit si jinou reakci na události.

Pokusila jsem se popsat, jak probíhá vnitřní rozhovor se svým Já u mě. Možná to může být nápomocná informace také pro ty, kteří s tím teprve začínají.

Žeňa