Je to zkouška? Kouzelný kopanec směrem vpřed

Jaká je vaše realita, ve které žijete? Mění se? Sledujete, zkoumáte, zpochybňujete, soustředíte se, kde je ta pravda? Já se u toho často bavím a pokaždé pro sebe zjišťuji něco nového. Bylo by jednodušší jen být potichu, mlčet, vnímat, nasávat a radovat se z té změny. Ale zjistila jsem, že prostřednictvím psaní si tu svou realitu lépe uvědomím a pak i zhmotním. Pročpak to tak funguje? No protože zkrátka Zvuk má své zákonitosti.

A proto teď skrze písmenka povím tři krátké příběhy, které ze začátku vypadaly jako úplná katastrofa.

První příběh…

Nedávno mi syn láskyplně řekl: „Já ti řeknu dvě věty a ty se rozvášníš na půl hodiny“. A proč by ne, když v tom vidím určitý systém. No mám si to nechat pro sebe?

Volal si s kamarádem, a když skončil, přišel za mnou a říká: „Představ si, že Márovi odešly současně telefon i noťas, ve kterém měl zpracované všechny maturitní otázky … a přesně za týden jde k ústní maturitní zkoušce…“.

Mé oči málem vypadly z důlku a po chvilce hrobového ticha jsem praskla smíchy:
„Nu a neměli jsme my to samé před 14 dny? To je ale náhodička, že? A to je právě ta zkouška, ne jen maturitní, ale i životní.“

Co v takové chvílí uděláte?
Nadáváte a zuříte, jak je život nespravedlivý?
Nebo vás napadne, že to, co jste se chystali udělat, není pro vás to pravé ořechové? Že možná ten směr není pro vás, když máte uprostřed cesty takový balvan?

Ovšem zajímavé je, že malé dítě, když se učí chodit a pořád padá, nikdy nenapadne, že to není jeho. Prostě vstává a dělá další krok, další a další, až se naučí běhat. Věci zkrátka nebývají černobílé a většinou (a zřejmě vlastně vždy) je tu nějaká třetí cesta, kterou je potřeba objevit.

Před 14 dny jsem měla závěrečnou 6 hodinovou lekci v kurzu Systémového rodičovství. Měla jsem připravenou skvělou prezentaci v notebooku. Těšila jsem se, jak budeme společně otevírat Pandořinu skřínku našeho podvědomí a jaké poklady tam pro sebe objevíme. Jenže co se nestalo … Den před lekcí jsem zjistila, že se můj noťas nenabíjí. Ať dělám, co dělám, políčka baterii jen ubývají a hlásí mi, že mám posledních 7% šťávy.

Je mi jasné, že s prezentaci je amen. A protože s podobnou situací se nesetkávám poprvé, zachovám vnitřní klid, a vím, že to je zkouška. Řekla bych, že někdo tam nahoře se pěkně baví. Jenže já už vím, že to se mnou myslí dobře, prokoukla jsem ty metody. Je to laskavý kouzelný kopanec směrem vpřed. Protože je jasné, že už jsem dostatečně zralá na to, abych to zvládla i bez pomocné berličky, bez počítačové prezentace. Je to projev podpory a víry v mé schopnosti. Jako kdyby mně někdo řekl:

Ukaž se, odvaž se, ty to umíš, ale ještě chvíli zaber, máš na to!

A to už v mé hlavě šrotují další myšlenky. Nemám vztek ani nenadávám. Cítím jemný tlak zvenčí a ze systémové vektorové psychologie vím, že jen v takových situacích, jen při nedostatku, je lidská mysl schopna vyprodukovat opravdové skvosty a posunout se dál o hooodně velký krok. Jen je potřeba se soustředit, nepanikařit a nešířit kolem sebe negativní vlny.

A výsledek? Byla to jedna z nejplodnějších a nejnadupanějších lekcí. Propojili jsme svou mysl a žádná technika nám nechyběla.

Tak vypadá kouzelný kopanec vpřed, když jdu správným směrem, v souladu se svou podvědomou touhou a přírodním nastavením.

Ale může to být o hodně tvrdší a bolestivější, když člověk nechce poslechnout svůj vnitřní hlas a nerealizuje svůj potenciál správným směrem. Pak přichází na řadu tvrdé životní lekce a my často nejsme schopni za tím vším uvidět ten balvan, na kterém je napsáno: „Tvůj směr je jiný, vzdálil ses hodně daleko, vrať se!“. Kopeme kolem sebe, nadáváme na osud, lidi, boha a pak to možná úplně vzdáme.

Mám takovou zkušenost? Ano, mám.

Druhý příběh…

Deset let podnikání v oboru gastronomie, velká zodpovědnost, velké obraty, velká očekávání okolí. Ale kde jsem já? Kde jsou mé city, kam se poděla radost? City a byznys k sobě nepatří, proto se schovaly hluboko pod lávku a já se odnaučila cítit. Cítit kůží a očima. Člověk je tvor většinou přizpůsobivý a dokáže se adaptovat i na pro něj velmi nepříznivé podmínky. Plníme přírodní zákon – vyžít stůj co stůj.

Já jsem sice už tak v půli této cesty začala vnímat velkou nespokojenost a cítila svou degradaci. Jenže z tak velkého kolotoče nejde jen tak vyskočit. Polapená v pasti, znechucená a zkoprnělá. Ovšem něco nad námi pořád bdi. A pokud se neodhodláme udělat krok správným směrem, je nám pomoženo.

Ráda přemýšlíš, píšeš, hledáš souvislosti, ale nemáš na to čas? Nemáš ani tu odvahu vystoupit z kolotoče, který tě nebaví? No, vlastně neplníš své povinnosti, ty proč ses narodila. Ok, zařídíme, že čas mít budeš. Ty hmotné statky, o které se tak staráš, zabírají veškerý tvůj čas a síly, ale kupodivu se z nich neraduješ a jen tě otravují? Požadavek je přijat a zpracovává se. Promiň, bude to bolet, ale přežiješ to a vyjdeš posilněná.

Teď se tomu jen směji a jsem vděčná.

Tak vypadá kouzelný kopanec vpřed, když se neposloucháme. Ale nastartuje, tím si můžeme být jistí.

Důležité je ale se soustředit, nepanikařit a nešířit kolem sebe negativní vlny.

Muselo to tak být? Ano, když sejdeme z cesty.
Ale začátek cesty byl velice slibný.

Třetí příběh …

14 dní před koncem odevzdání diplomové práce. Moje profesorka ji už měsíc měla na svém stole, ale bohužel byla velmi zaneprázdněna, a tak se ke kontrole dostala až na poslední chvíli. Zavolala si mě a řekla: „Co to je? To zpracování je paskvil. Sice uvádíš pěkná fakta, ale není v tom systém. To nemohu přijmout. Musíš to předělat.“

Dva týdny před uzávěrkou jsem takovou reakci nečekala, rozbrečela jsem se. To nedám! Pracovala jsem na tom víc než půl roku, jak to mám změnit za pár dní? Vysvětlila mně princip pyramidy a poslala domu. Ten večer byl hodně krušný, asi vysokou neudělám, zřejmě jsem úplně blbá! Seděla jsem nad kupou bezcenných papírů (tenkrát se počítače používaly jen ve velkých společnostech) a nevěděla jsem, kam dál.

Tak dobře, pokusím se … jak to říkala, princip pyramidy?..

Nakonec to byla diplomová práce, díky které jsem dostala nabídku zůstat a učit na své alma mater. Taková nabídka se neodmítá.

Sledujete ten systém?

Zřejmě je možné tyto kroky rozepsat ještě podrobněji, ale myslím si, že princip pohybu vpřed po cestě života je pochopitelný. Překážky jsou tu od toho, aby nám pomohly navrátit se na cestu, kde budeme moci realizovat své nadání a talent. Jsou k tomu, abychom byli šťastní a přínosem pro ostatní. Naše zahrádka bude rok od roku vzkvétat, když bude moci dávat šťavnaté plody, které nasytí ostatní.

A jak zjistit, jaký druh talentu mám a jak najít svou cestu? V srpnu pro vás připravuji speciální systémový kurz, kde si posvítíme na naše podvědomé touhy, aby se snáz našla cesta k vlastní životní realizaci a spokojeností. Proběhne v prostorách čajovny „Pod pokličkou“ v Prostějově. Jak příznačný název, že?

Jak rozvíjet talenty dětí a vyhnout se podvodným kamenům při výchově. Jak nastartovat jejich cestu správným směrem? Posledních 5 míst v červnu.

A přeji všem, ať dostáváme jen laskavé kouzelné pošťouchnutí směrem ke svému štěstí.

S láskou a vírou ve váš potenciál
Žeňa