Potom je potřeba vědět po čem člověk touží. 

... Určitými cestičkami života jsem narazila na termín Systémová vektorová psychologie. Už po prvním hledání informací o SVP na internetu jsem věděla, že právě tady by se mi mohlo dostat hodně odpovědí. Kurz mi dal opravdu mnoho odpovědí na „problémové“ chování mého syna. Pochopila jsem proč dělá plno věcí, které pro mě byly dříve nepochopitelné a někdy i nepřijatelné. A s tímto pochopením přišli nápady nebo i návody co změnit. Jsme teď na začátku mnoha pozitivních změn, které vycházejí ze mne, z mého přístupu k Peťovi, ale i k ostatním lidem. Je opravdu neuvěřitelné co se může začít dít, když pochopíte potřeby toho druhého a obzvlášť u malých dětí se nemusí na výsledky čekat dlouho. Už po pár dnech jsem mohla říct, že čím víc já dávám dětem, tak tím víc mi oni vracejí. Ale aby to nebylo jen o dětech. Pro mne bylo zcela zásadní pochopení, že já nemusím každému pomáhat a každého zachraňovat tím, že budu hledat řešení jeho problémů a ještě ho přemlouvat co má dělat, když on sám nechce. Tohle je velmi těžké, zejména u členů rodiny. Řešení je zdánlivě jednoduché, naslouchat, prožít s nimi jejich emoce a pochopit jejich chování. Když k tomu ještě přidám pozitivní myšlení, tak tím opravdu mohu nastartovat změny i u ostatních. Kurz mi také otevřel úplně nové obzory jak vidět svět a jak do sebe zapadají na první pohled nesouvisející události.

Jitkamaminka dvou dětí

O kurzu SVP je potřeba mluvit jen opravdu velmi krátce, výstižně a s radostí, která vystihne celé to nastavení a provázanost, protože jinak se do toho člověk zamotá a rozepíše se... To člověk zpočátku nesměle a lehce nedůvěřivě pozoruje tu krásnou ženu, která před ním chystá elektronické zázemí, co nakonec stejně nebude zapotřebí … a kdy si říká, že už toho tolik zná … a co ho ještě může překvapit… A pak je pomaloučku vtahován do příběhu duše… A přestože už některé věci tolikrát slyšel, tak teď, kdy jsou podávány systematicky, v jednotlivých souborech jako kytky svázané do perfektně ladících kytic, se v něm najednou otvírají dveře do zahrady, o které vůbec neměl ponětí. Jedna informace navazuje na druhou, usazují se uvnitř těla nejprve v mozku, kde doplní už dřívější znalosti a vytvoří tak zase o něco úplnější puzzle příběhu života, aby pak procezené přes krk sdílením a vyprávěním s ostatními účastníky se usadily v srdci a pomohly zklidnit člověka, co tohle všechno vnímá, a s ním i jeho okolí. Ale je to všechno veliké šméčko – člověk se přijde poučit, jak na ty naše ratolesti, aby se s nimi dalo vycházet, aby nezlobily, nebraly dětem hračky na pískovišti, byly vstřícné, radostné, uměly se podělit, domluvit s ostatními, ve škole aby jim to šlo, viděly smysl učení, neseděly celé dny jen u počítače …. No však víte, ten seznam může být hodně dlouhý. Jenže když to berete poctivě, tak najednou zjistíte, že to nejsou jen informace určené pro naše děti, ale zejména pro nás. Že to po nás se vlastně chce, abychom se naučili, jak mít radost ze života. Aby se nám v něm líbilo i přes tu každodenní pakárnu, únavu, průsery a tak… a aby se tak v něm líbilo i dětem, co se pak od nás učí tím, že opakují přesně to, co už umíme a děláme my. Takže i když Vás zvou na kurz o tom, jak vyběhnout s dětmi – pozor – je to kurz o tom, jak vycházet sám se sebou, mít se rád, naučit se žít s tím, jaký jsem … a pak už je to fakt jednoduché – prostě to praktikujete i na ty děcka.

Janamaminka čtyř dětí

Musím říct, že po delší době mi něco dalo takový ucelený obraz o člověku - jeho povaze, charakteru, potřebách a přáních. I když je to jen základní úroveň znalostí v této oblasti, tak přesto se mi skrz tyhle "brýle" začíná rýsovat nový pohled na lidi. Tak nějak mi to dává větší smysl, když vidím, jak jsou založení, co potřebují a jak se dají vysvětlit různé jevy i jak se snažit o lepší vzájemné soužití a komunikaci. Ohledně dětí mi vektorová psychologie potvrdila můj intuitivní pocit, jak mám ke své dceři přistupovat. Věděla jsem, že jí dělají problém změny, je v tomto ohledu pomalejší, častokrát si "bazíruje" na svém atd. a tak nějak jsem instinktivně cítila, že pokud ji nechci nějak zranit, je dobré ji v jejím tempu respektovat a nechat jí více času na přizpůsobení se změnám i prostor pro to, aby zkrátka byla někdy více "přilepená" na maminku, než jiné děti. "Klasický" přístup (ani doma, ani ve školce) by toto nepodporoval. Další podstatná věc, kterou jsem si uvědomila zase více z hlediska vztahů (nejen partnerských) je, že prostě některé sklony některých lidí jsou jejich přirozenost a opravdu nemá cenu čekat, že se v tomto změní. Celkově mě toto učení nadchlo a těším se na další pokračování kurzů. Velmi jsem to také ocenila u sebe, kde jsem si uvědomila, že některé vlastnosti (ať už ty lepší nebo horší) mám prostě dané a jsou mi přirozené a také nejsem schopna se změnit o stoosmdesát stupňů, ale spíše se naučit využít ty pozitivní stránky. Na kurzu také oceňuji obrovský přehled naší lektorky, která umí velmi dobře zasazovat informace do souvislostí a vysvětlit situaci, nebo poradit z celostního pohledu. Byl zde dostatečný prostor na otázky, jejich vysvětlení, příklady z praxe tak, aby byla látka dobře pochopena. Velmi také oceňuji facebookovou skupinu, kde můžeme sdílet své postřehy a zkušenosti.

Evamaminka dcery, psycholožka

... A tak jsem se ocitla v kurzu SVP, kde jsem měla možnost odhalit nejen to, proč se můj syn chová tak, jak se chová a pro mě je to nevysvětlitelné, ale hlavně jsem poznala samu sebe a zjistila, co vše potřebuji naplnit, abych mohla dávat ze sebe to nejlepší. Protože jak jinak můžete ostatním dávat, když uvnitř sebe nemáte z čeho brát? Navíc jsem poznala i neuvěřitelnou moc sdílení informací. Myslíte, že to, co Vám někdo povídá nebo co někde omylem zaslechnete, je jen náhoda? Nebo je to vodítko, které Vám pomůže na Vaší cestě kupředu? Pokud jste připraveni na to, otevřít se novým informacím, objevit nové souvislosti a logicky vysvětlit, proč jsou někteří lidé takoví a druzí jiní, pak Vám tento kurz vřele doporučuji.

Annamaminka syna

... Asi teď očekáváte nějaký konkrétní příklad z mého života. Tak dobrá, napadá mě toho víc, ale asi nejvíc to vnímám u těch nejmenších, se kterými pracuji. Ti malí jsou ještě hodně tvární a ještě nemají vzorce chování tak pevně ukotvené jako dospělí jedinci. Když vidím, jak jsou někteří hodně živí, neposední, pořád poskakují a jsou jako šídla, chtějí být všude první, vykřikují a upozorňují na sebe, tak to vnímám, že je tam převaha “kožního vektoru”, mají citlivou kůži a milují, když se jich dotýkáte, pošimráte po zádech...to si vrní jako kočky a najednou se dokáží zklidnit, zastavit a jsou krotcí jako beránci. Je ale potřeba správné naladění, pocit důvěry a bezpečí, které dítě potřebuje vnímat, aby s vámi bylo ochotno neverbálně komunikovat. Mají rádi pravidla a řád, rodičovskou pevnost, jinak Vám takové dítě může velmi snadno přerůst přes hlavu a bude si dělat co chce. Ač to vypadá zvláštně, právě tyto děti, označované občas za “hyperaktivní” prahnou po pevnosti, systému a řádu, aby mohly zklidnit svou dychtivou psychiku toužící po prvenství. Jsou to určitě pro rodiče náročné výchovné lekce, když sami klidní, soustředění a hloubaví, dostanou “dáreček” v podobě velmi aktivního a živého dítěte, se kterým si neví rady. A to by bylo skutečně zvláštní, kdyby ve skupince asi 10 dětí nebylo dítě s typicky “análním vektorem”, který se právě vyznačuje tím, že dítě se jeví spíš pomalejší, hloubavější a soustředěnější, dává přednost individuální hře na koberečku. Vybírá si většinou složitější pomůcky, u kterých vydrží mnohem déle než děti s převahou “kožního vektoru”. Jsou také víc tvrdohlavé a nesnáší rozkazy. Je potřeba se s nimi vždy předem domlouvat co by chtěly a hlavně potřebují na vše víc času. Na jídlo, toaletu, oblékání... prostě chtějí mít svůj klid. A nedej Bože je popohánět. Takže tady je dobré milý rychlý rodiči, se na chvíli zastavit, zamyslet se jaké dítko mám před sebou. Taková rychlá maminka, které se narodí skutečně hloubavé dítě, které je potřeba stále o něčem přesvědčovat... ztrácí občas trpělivost a křik na sebe nenechá dlouho čekat. A stačilo by tak málo. Včas se na vše připravit, domluvit se s dítětem co bude pak a co potom, použít obrázky když ještě neumí mluvit a jste parťáci na celý život. A fakt se to vyplatí. To mohu říct z vlastní zkušenosti řekněme dnes již moudrého rodiče, kterému se narodily hned dvě takové hloubavé a soustředěné děti ze tří a to jedno víc než druhé. Je pravda, že před víc než 25 lety, kdy se narodil syn, jsem o vektorové psychologii a podvědomých touhách neměla ani páry a já jako rychlá matka jsem někdy skutečně rostla, když mu nešlo vše tak rychle jak jsem si představovala. A jaký je dnes z něj úžasný fotograf se smyslem pro detail a dokonalost. Ano, nepotřeboval být první, ale nejlepší. Jsem na něj náležitě hrdá, jaké úžasné fotky dokáže vytvořit! Tak to byly jen malé střípky z mého “vektorového” života, který mi zase víc odkryl další možnosti pochopení sama sebe i lidí kolem mne.

Mgr. Ivana Čagánková, speciální pedagogŘeditelka a zakladatelka rodinného centra Duha Klub Rodinka, www.rodinka.cz