Mami, tuhle košili NE!

Také máte napilno, co všechno ještě musíte zvládnout přichystat a připravit do školy a v Den D se váš miláček rozhodne, že si tu speciálně koupenou a nažehlenou košili nebo šaty na sebe ne a nevezme?

A vy stojíte v očekávání u dveří a nevěřícně koukáte na své dítě. Dnes poprvé nastupuje do školy, je to slavnostní okamžik, vše je připravené: nová aktovka, nový penál, nové boty a nové šaty. Ve škole na něj čekají noví kamarádi a nová paní učitelka. (Jen aby byla zkušená, hodná a měla je ráda, doufáte.)  Těšili jste se na tento okamžik celé prázdniny a teď se najednou něco pokazilo.

Co se stalo? Proč si nechce obléct novou košili?

My máme svůj slavnostní nástup do školy a s tím spojené jedno velké ponaučení už od loňska za sebou.

Nehledě na to, že znám svého syna docela dobře a zvládáme spolu řešit spoustu dětských starostí, tato okolnost mi unikla. A překvapivě u nás tato situace nenastala 1. září, ale až o týden později.

-       Mami, tuhle košili neee!

-       Jak to, že ne, vždyť se ti líbila, pamatuješ, kupovali jsme ji spolu. Už se           ti nelíbí?

-       Ale, jo, líbí, ale nechci si ji vzít…

-       Nechápu… proč?

Vyjmenovala jsem všechny její předností: je hebká a příjemná na dotek, má oblíbenou modrou barvu, nezapomněla jsem podtrhnout ani to, že je kostkovaná (geometrie komfortu je u psychotypu nejhodnějších dětí s análním vektorem čtverec). Také jsem si v duchu poznamenala, že to není poprvé, kdy ji bude mít na sobě, vždyť vím, že všechno nové je pro něho stres. No, ano, anální vektor, to není sranda. Tahle psychika se neprohýbá, ale láme. Je pevná a tvrdohlavá jako litina, ale pod vlivem stresů je křehká.

To, co mi syn odpověděl, mě úplně odzbrojilo a překvapilo

-       No ale tam nikdo nechodí v košili.

-       Opravdu? Možná, že se ti to jen zdálo…

-       Nezdálo, budou se mi smát.

-       Proč by se smáli, vždyť nemáš na sobě holčičí šaty, uvidíš, že si toho                 nikdo ani nevšimne, je to jen košile a sluší ti.

Ještě chvílí jsme si povídali a zdálo se, že jsem ho přesvědčila. Oblékl si ji.

„A sakra“ řekla jsem si v duchu, když jsme vstoupili do školní šatny. Malej měl pravdu, ani jedna košile, všude samé tričko a mikina.

Samozřejmě, že mě vnímal na neverbální úrovni a nešťastně prohlásil:

-       No vidíš, říkal jsem ti to…

-       Ale koukej, nikdo se na tebe nedívá a nikomu to nepřijde divné.

Pro sebe jsem si jen pomyslela: No, to je docela malá náplast, měla jsi vzít raději náhradní tričko. Teď se bude celou dobu kluk soustředit jen na to, aby zvládl tu svou odlišnost. A jak má potom vnímat paní učitelku?.

Stál tam jako vytesaný a nechtěl jít do třídy. Ne, že nechtěl, nemohl. Připadala jsem si absolutně nemožně, měla jsem ho poslechnout ještě doma. Ano, vím, že pro anální vektor je velmi obtížné zvládat hodně novot nejednou. Je to pro něj velký stres, adaptační perioda je delší a vše má jít raději postupně. Navíc děti v tomto věku se nechtějí odlišovat, chtějí spíše zapadnout a nevyčnívat. Až přijde puberta, vše se změní, ale ne teď. Samozřejmě jsou jedinci, kteří mají už od mala vnitřní potřebu být vidět, ale to je absolutně jiný typ psychiky a o nich až někdy příště…

Dřepla jsem si k němu a sevřela jeho dlaně do svých.

-       Tak promiň mi, měl jsi pravdu, nikdo nemá košili, ale já nemám                       náhradní tričko… Myslíš, že by to spravila mikina?

Syn kývl, rychle natáhl přes hlavu mikču a bylo vidět, jak se mu ulevilo. Dala jsem mu pusu a můj novopečený prvňáček šel do třídy.

Bylo to pro mě velké ponaučení. Ještě jednou jsem měla zažít a pochopit, že i taková maličkost není pouhým dětským rozmarem. Všechno, co děláme, má nějaké důvody. Je to projev psychických vlastností a reakce na pro něj stresovou situaci. Uvědomila jsem si, že takových maličkostí nás může potkat během dne převeliké množství. A pokud bych se v nich neorientovala, nechápala, co se s mým dítětem děje, považovala bych to za projev tvrdohlavostí, neposlušnosti a vzdoru.

Odešla bych do práce naštvaná, moje naladění by se promítlo do mé činnosti a to nemluvím o synovi. Dozajista by to způsobilo ještě větší psychickou strnulost a nemožnost soustředit se na výuku. Mohlo by to přerůst v nepřijetí sebe sama v té košili a náš vztah by začal skřípat nepochopením. A to všechno mohla způsobit jen jedna jediná situace…

Naštěstí jsem z ní vybruslila.

Co si myslíte, že situaci zachránilo? Mikina? Ano, kosmeticky ano. Ale to, co ho odblokovalo a dalo možnost se znovu nadechnout a udělat další krok, byla má omluva, pochopení a uznání, že měl pravdu. 

Dalo se to předvídat? Ano. Pokud vím, jakými vlastnostmi příroda obdařila mé dítě a k čemu tyto vlastnosti slouží, není těžké podobným komplikacím zabránit. Vím, co je pro něj stres a jak v takových momentech reaguje. A pokud se do takové situace přece jen dostaneme, vím, jak mu mohu rychle pomoci.

Ale jak je vidět z příběhu, i já mám někdy dlouhé vedení…

Musím říct, že jsme za ten rok značně pokročili. Mně to spíná rychleji a kolikrát si ani neuvědomuji, jaká slova volím, dělám to už automaticky. Říkám tomu s úsměvem mentální tréning.

  Chcete trénovat se mnou? Připojte se    na facebooku do komunity

   V labyrintech přání aneb o čem       mlčí naše podvědomí.

   Tak vám neuniknou žádné novinky       a inspirace.

    Mějte se prima a ať zvládnete ten         váš Den D s úsměvem                                Žeňa