Jsem mámou dvou úžasných dětí s 11letým věkovým rozdílem. Každý je úplně jiný, společné mají rodiče a pohlaví, jsou to kluci. Jsou mými učiteli, inspirací a skvělými parťáky. Mám je moc ráda a jsem šťastná, když vidím, že jim oči svítí radostí, když se zaujetím zkoumají nějaký jev nebo se ptají na různá „proč?“ Jsem ráda, když dokážu odpovědět na jejich otázky a oni se cítí lépe, protože pochopili další souvislosti. Každý jsme jiný a v tom je ta krása.

Dnes s jistotou mohu říct, že svým dětem nejen že rozumím, ale vím, co mi sdělují, i když vlastně neříkají nic, nebo rádi by řekli a vysvětlili svoje pocity a příčinu svého chování, ale nevědí jak, protože sami nechápou, co je k tomu vede. Například proč náhle u staršího syna vzniká potřeba být sám, aby ho nerušili žádné zvuky, aby bylo ticho, nebo proč chce, aby bunda nebo mikina měla kapuci... Navrhovala jsem mu koupit velmi pěkný jarní kabát.

- Ne, ne, to není ono.

- Proč?,- ptala jsem se,- tobě se nelíbí?

- Je pěkný, ale nemá kapuci.

- Ale můžeš si vzít šálu, aby to vytvořilo plnější dojem kolem krku,- nevzdávala jsem to.

- Mm, to není ono...

- Proč potřebuješ mít kapuci?

- Nevím, prostě se mi líbí...

A tady mi svitlo: ,,Myslím, že tomu rozumím, někdy potřebuješ obléct si tu kapuci a být jako v domečku, sám, protože pak máš větší pocit soukromí, i když jsi v autobusu, aby tě nic nerušilo od přemýšlení?“

Syn na mne vytřeštil oči: ,,Jak jsi na to přišla?! Lépe bych to nevysvětlil, ale to je přesně ono!"

Spolu jsme se tomu smáli a povídali si dál. Ten pocit důvěry, kdy člověk - dítě ví, že mu rozumíš i beze slov, je pro mne k nezaplacení.

Jenže ani u nás tomu tak nebylo vždy.

Svůj život od jisté doby dělím na život „před“ a život „po“. V období „před“ jsem měla určité představy o tom, jak by se měl chovat, co umět a dělat můj syn. Vedla jsem ho ke své představě někdy docela nekompromisně, trvala na svém, přece já vím lépe, co je pro něj dobré, jsem mnohem zkušenější a vím, jak to v životě chodí, co se sluší a patří. A on mě neustále překvapoval svým jiným přístupem :-)

Někdy jsem na něj tlačila jen, jak to šlo, a on se tvrdohlavě vzpíral. Vypadali jsme jako dva vysokohorští berani, co se sešli na úzké točité cestičce, ani jeden nechtěl ustoupit. Jindy jsem použila všemožné přesvědčovací metody a nakonec bezradně nechala situaci plynout. Neslyšel mne, nechápala jsem proč. A bylo to o to horší, že jsem si vyčítala: „Jak to, že nechápeš své vlastní dítě, vždyť máš na to i červený diplom!“ Ano, vystudovala jsem na univerzitě pedagogiku a psychologii předškolního věku a skutečně mé dítě v mnoha ohledech bylo napřed, ale ta jeho „hyperaktivita“ a drzost byly pro mě oříškem.

Určitě znáte to přísloví, že jablko nepadá daleko od stromu. Říkáme to, když mluvíme o dětech. Přesto máte někdy pocit, že to vaše jablíčko má nějakou jinou odrůdu, potřebuje jinou zálivku, více sluníčka, snad i úplně jinou půdu... A je to vůbec jablko, není to náhodou pomeranč? Může se jabloni narodit jahoda? Ale ano!

Pochopila jsem, že nejvíce neshod a konfliktů s dětmi pochází z našeho přesvědčení, že ony jsou stejné jako my, vždyť je to MOJE dítě, moje krev! Ale ono může mít opačné vlastnosti, a mít absolutně jiný přístup k řešení úkolů postavených před ním.

Často můžeme pozorovat, jak rychlá a pružná od přírody matka, neustále popohání své pomalejší dítě. A čím více ho popohání, tím více se dítě brzdí. I já jsem to dělala. V takových případech si obvykle říkáme, že dítě nám dělá naschvál. Kdepak. Kdo by si pomyslel, že naše netrpělivost a neustálé popohánění může být základem pro formování pocitu křivdy a naštvání, tvrdohlavosti, dětské zácpy a dokonce i koktání. Samozřejmě, to je zjednodušený příklad, ale přesně tak se to děje.

Jak jsem na to přišla?

Spletitá série životních událostí  a moje povaha, zkoumat a pitvat do detailu, ve snaze porozumět příčině jevu, mě přivedla do vod internetu, kde jsem narazila na jedno video. V tom videu se mluvilo o konkrétních projevech vrozených přání člověka a o typech vrozené touhy, kterých je osm. Jeden od druhého se lišíme nejen typem temperamentu nebo inteligence, ale v základu i typem touhy, která je vrozená a která nám vše ostatní diktuje.

Úplně jsem se do těchto informací ponořila a s údivem jsem konstatovala, nakolik přesně autor systémové vektorové psychologie Jurij Burlan popisuje mě a moje děti, vyzná se v mých pocitech, mých silných i slabých stránkách, ukazuje, jak a proč tyto pocity vznikly, jaký to mělo vývoj a životní scénář. Jakou to mělo souvislost s některými nemoci, bolestmi, fyzickými a psychickými stavy. Popisoval to tak, jako kdyby mě celý život pozoroval skrz kouzelné kukátko. V oblasti psychologie nejsem amatér, ale s tak celistvým a úplným pohledem na lidskou psychiku jsem se nikdy nesetkala. Našla jsem úžasný nástroj pro pochopení sebe sama, svých skutečných přání, talentů a  způsoby jejich naplnění. Taktéž je to nástroj k pochopení druhého člověka a pro výchovu dětí je naprosto nezbytný.

Absolvovala jsem dva úrovně výcviku systémové vektorové psychologie (dále SVP). Dávalo to smysl všude a ve všech souvislostech, kam jsem se podívala. Cítila jsem potřebu sdílet nabyté informace, jelikož ta proměna, která díky nim ve mně nastala, změnila můj život naruby. Cítila jsem se jako znovuzrozená, jako bych celý svůj život doposud žila naslepo. Začala jsem naprosto přesně chápat příčinné souvislosti a hned viděla výsledky toho či jiného jednání. Nejen, že jsem začala lépe chápat své děti, ale pomohlo mi to v určité fázi mého života nevzdat se, najít správné řešení a jít dál. Díky SVP jsem měla možnost nahlédnout pod pokličku našeho podvědomí a pochopit skutečné příčiny našeho chování a spolu s tím nacházet správné způsoby komunikace nejenom s dětmi.

 V další fázi jsem se rozhodla mluvit o SVP a o osmi typech touhy.

A čím více jsem o tom mluvila a sdílela, tím více se mi dostávalo zpětné vazby, jak důležité a ulevující tyto informace jsou. A je opravdu úlevou vědět, že pokud například dítě ve 4 letech moc nemluví, reaguje pomaleji a není tak komunikativní, jak bychom chtěli, že to nemusí být nemoc a dysfunkce. Máme doma dítě, které má potenciál vědce, jeho úlohou v budoucnu bude, například, najít lék proti zákeřné chorobě, všechno pečlivě zaznamenat, zapsat a ne – povědět. Nepochopením jeho přírody a sice dobře míněnými výchovnými prostředky můžeme ale ty dysfunkce vytvořit. No řekněte, budete ho teď popostrkovat, aby si rychle zavazovalo tkaničky a hned na pokyn udělalo to a tamto, jako voják, disciplína musí být, ne? Viděli jste někde vědce, který udělá převratný objev během pěti minut na počkání? Asi sotva. Na splnění této životní úlohy se dítě musí náležitě připravit a dozrát. Shon a spěch mu  neprospějí. A nejsou to jen ulevující informace, ale i bezchybná metoda a návod na skutečně individuální přístup.

Anebo naopak máme hyperaktivní, vzdorovité dítě. Neposlouchá, nerespektuje, má svou hlavu a dělá si, co chce. Jsme z toho nešťastní, chceme ho usměrnit a předělat k obrazu svému? Není třeba. Roste nám vůdce nebo lídr (pozor, neplést!) a od toho, nakolik pochopíme jeho přírodní nastavení a budeme umět s ním komunikovat, záleží, jestli se stane generálním ředitelem, vizionářem měnícím svět k lepšímu, šťastným a naplněným člověkem anebo hlavou kriminální skupiny.

A tak je možné pokračovat donekonečna, vyjmenovávat spoustu otázek a problémů, s kterými se potýkáme denně: dítě má problém s nočníkem, cumlá si prst, je tvrdohlavé nebo příliš plačtivé, šikanované ve škole, je úzkostlivé, má deprese, sebedestruktivní sklony atd.

Co jim chybí, jak to máme pochopit a pomoct, jak ulehčit jim a sobě život? S tím vším vám mohu pomoct.

Touto cestou se chci podělit o ty informace, které neskutečně zkvalitnily můj život, a které v českém jazyce zatím nejsou k dostání. Sdílím své zkušenosti, zážitky a myšlenky. Pokud budou s vámi souznět a dávat smysl, vemte si tolik, kolik unesete, aplikujte, používejte, moc mi tím pomůžete. Potřebuji si totiž odtížit, abych uvolnila místo pro nové informace a další uvědomění si. Člověk je jako nádoba, má určitý tvar a objem a pokud je nádoba naplněná po okraj, nemá místo, kam by si uložila další vědomosti, potřebuje odebrat. Takže odebírejte :-) začít můžete tady, ráda se doplním.

S láskou Jevgenija a pro přátele jen - Žeňa