Příběh jedné (ne)obyčejné holky 

Tenhle příběh je asi o něco delší než ostatní reference, takže pokud dnes zrovna nemáte náladu na dlouhé čtení, tak si ho třeba nechte na jindy. Ale nebojte, je to příběh se šťastným začátkem.

On totiž na jeho konci je nový začátek plný naděje.

Tak tedy: Žila byla jedna holčička, říkejme jí třeba Maruška. Narodila se tak nějak v normální rodině. Jen možná taťka byl o něco větší nervák než většina mužů a mamka? Ta byla zase nepoučitelná. A tak doma zažívala hodně hádek a to pořádných, kdy taťka řval, mamka brečela a malá Maruška, schovaná u sebe v pokojíčku, brečela s ní. A říkala si, že až jednou vyroste a vdá se, tak si určitě nevezme takového cholerika jako je její táta. Zavírala se a snila. Snila o klukovi, o princi na bílém koni…No to úplně ne… Ale snila o muži, který jí bude rozumět, který při ní bude vždy stát, se kterým bude mít vřelý a hluboký vztah, který ji utěší, když jí bude špatně a se kterým se nikdy, ale opravdu nikdy, nebude hádat.

 Jak Maruška rostla ve slečnu, poprvé se doopravdy zamilovala, když jí bylo 17. Byla to láska jak trám. První 2 měsíce vztahu byla úplně mimo, nedokázala myslet na nikoho a na nic jiného. Jenže jak to u mladých lásek bývá, on měl pocit, že s koncem zamilovanosti přišel i konec lásky a tak se s ní cca po 2 letech rozešel.  Bolelo to. Opravdu hodně to bolelo. Ale byl čas přijímaček na vysoké školy a ona si řekla, že teď jsou jiné priority. A taky přece: Pro jedno kvítí slunce nesvítí. A třeba se někdo najde na vysoké.  Ale rozhodně ne sportovec, přinucování ke sportu si zažila s tímhle basketbalistou až dost.

A ono opravdu. Chodili spolu do kruhu. Jenže tu byl jeden zádrhel. Ona se mu líbila, byl do ní zamilovaný, jenže Maruška do něj ne. A tak přišel ke slovu Rozum. Ten neomylný Rozum radil: „Jo, jdi do toho. Je to přece hodný chlap, má Tě rád, a když to před tím, když jsi byla zamilovaná, nevyšlo, tak tohle bude třeba lepší cesta.“  Začala s ním tedy chodit a doufala, že zamilování přijde později. Dokonce s ním začala i bydlet a doufala, že až ho lépe pozná, tak se do něj zamiluje.  Byl opravdu milý, hodný, citlivý, neskutečně hluboký a hloubavý, až jí někdy z těch jeho hloubek bylo špatně. Sledoval takové ty filmy plné obrazů, kterým nikdo nerozumí a často filozofoval. A sport?  Jemu byl sport úplně jedno. Jenže ejhle, nějak jí něco chybělo, sama pořádně nevěděla co.  A navíc ten otřesný Hlas!!! Vnitřní hlas, který nešeptal, nemluvil, on řval. Řval uvnitř jejího nitra, že takhle ne! Tohle není její cesta! Tohle není její životní partner! Odolávala mu 3 a půl roku. Holt se nerada vzdávala a proti Hlasu stál přece ten vševědoucí Rozum.

Po třech a půl letech sebrala konečně veškerou odvahu a rozešla se s ním. Ale zůstali dobrými přáteli. Inu, byl to hodný a citlivý chlap a měl ji rád. Pak následovalo období, kdy měla kratší vztahy, ale do nikoho se nebyla schopná zamilovat. Prostě po tolika letech, kdy šla špatnou cestou, tak nějak ztratila samu sebe. A tak se snažila se najít. Jen to pořád nějak nešlo. Byla i rok v Anglii pracovat. Odjela tam sama, bez nikoho, chtěla sobě i ostatním dokázat, že to zvládne. A hlavně chtěla najít samu sebe.  Pak se vrátila a bylo jí vcelku dobře. Jen ta pravá láska jí chyběla. A pořád doufala, že potká Jeho. Hlubokého, citlivého, něžného  intelektuála.

Uběhly další skoro 4 roky, kdy byla bez muže, bez lásky. Než jí Osud, Vesmír, Bůh nebo Kdo vlastně (říkejme tomu, jak chceme, pořád to bude jeden a tentýž) poslal do cesty jeho. Jenže ejhle. On nebyl vůbec hluboký, nebyl ani intelektuál a maminka o něm v legraci tvrdila, že „má citu jak kráva v rohu.“ Ale zato byl neskutečně společenský, veselý a ona měla pocit, že se znají už strašně dlouho. A tak se milá Maruška, poprvé po téměř deseti letech, znovu zamilovala.  Bylo jí s ním dobře. 

A i když chodívala do kostela a vždy na začátku nového vztahu měla předsevzetí, že intimnosti až po svatbě, nikdy jí to moc dlouho nevydrželo. Možná dokonce i kratší dobu než kdekomu nevěřícímu. Inu zakazované ovoce vždycky víc chutná. A tak se po několika týdnech známosti poprvé milovali. On, jako muž tohoto světa, bral naprosto automaticky, že ona bere antikoncepci. No a ona si zas říkala, že přece když mu říkala, že je již několik let bez partnera a navíc chodí do kostela, tak mu přece musí být jasné, že žádné prášky nebere a tudíž že si on dá pozor.

A tak se stalo to, co se stát muselo. Po prvním milování nastala poněkud trapná situace. Ale vzali to oba s humorem. Řekli si:“ Ahoj mamko.“ „Ahoj taťko.“ A smáli se tomu. A co víc, v téhle situaci se jim tak něja  zalíbilo. A tak to občas řešili a občas ne, až se stalo to, co se stát muselo. V den jeho 28. narozenin ona šla od gynekologa se speciálním dárkem. Čekali miminko. A jako správná věřící dívka resp. teď již žena, chtěla svatbu co nejdřív.  Přece ať na fotkách není vidět bříško. A samozřejmě v kostele.

Jenže ouha…po několika měsících byly růžové brýle ty tam a ona přestala být zamilovaná. Byl prostě úplně jiný než onen vysněný princ… a navíc ty sexistické fóry, které jí dělaly tolik zle. A nebyl vůbec hloubavý a jí to tak chybí. A taky si z ní často a rád dělal legraci. Někdy i hodně ošklivou. Kolikrát měla pocit, že dokáže u lidí vycítit to nejcitlivější místo a do toho se nějakou nejapnou poznámkou naprosto přesně trefit. A že ona těch citlivých míst měla!

Takže opět přišel na řadu Rozum a ten tvrdil, že brát si takového chlapa je přece úplná blbost. Cit, ten byl spíš rozpolcený, ten tak nějak nevěděl, co s tím vším. Jenže byl tu zase Hlas. Tentokráte neřval, teď jen potichu šeptal, někde přikrčený vzadu,  že ano, teď má šanci být šťastná. A taky jedna moudrá žena jí řekla: „Bůh nám neposílá to, co chceme, ale to, co potřebujeme.“ No a tak se chystala svatba.

Tři dny před svatbou byla u zpovědi, kde se svěřila panu faráři se svými pochybnostmi a on jí radil, ať si to tedy ještě dobře rozmyslí, že tohle je rozhodnutí na celý život, atd.  atd. A tak začala pochybovat ještě víc. Byly to nejhorší tři dny v jejím dosavadním životě. Svěřila se dokonce i mamince a taťkovi, že by asi chtěla zrušit svatbu a ti jí v ten moment neskutečně překvapili. Maminka vůbec neřešila to, co na to řeknou lidi. A taťka, ten, co vždycky počítal každou korunu, objížděl hypermarkety kvůli slevám, najednou vůbec neřešil, že je všechno už nakoupené a nachystané. Oba rodiče najednou řešili jen, aby byla šťastná.

A tak se stalo to, že den před svatbou jela za svým nastávajícím s tím, že chce svatbu zrušit. Nechce se rozcházet, ale chce zrušit svatbu. A v ten moment si poprvé opravdu ověřila, že pokud o něco opravdu jde, tak je to chlap, o kterého se může opřít. Nenadával, nezuřil, jen řešil, co se děje a v klidu ji přesvědčoval, že jim přece spolu bude dobře. Dokonce slíbil, že se může změnit. A tak svolila. A měli krásnou svatbu a ona se cítila znovu zamilovaná. Řekla mu v kostele do očí svůj slib a myslela ho vážně. I on ho řekl, úplně zpaměti, a taky to myslel vážně. Ostatně, lísteček se svatebním slibem má v kapse saka schovaný dodnes. 

Kdybychom byli v pohádce, tak teď přijde věta: „A žili šťastně až do smrti.“ Jenže život není vždycky pohádka. Přišly dny všední, někdy lepší, jindy horší. Asi nejhorší byl první rok. Jednak bylo všechno nové a co naplat, i těhotenské hormony udělaly své. Bylo to jak na houpačce. Občas fajn, jindy se pohádali a několik dní se z toho pak vzpamatovávali. A ona pořád toužila po té hlubině, po tom sdílení, po pochopení…

Jenže pokaždé, když se pokusila v rozhovoru dostat k nějakým hlubším věcem, tak narazila na nějakou neviditelnou zeď, kterou si tam on postavil. A taky nesnášel její pláč. A ona přitom plakala často. Uvolňovalo ji to. A pokaždé po něm chtěla, aby ji objal, neskutečně by jí to pomohlo. Jenže to on odmítal. A ta jeho nejapná legrace a trefování se do citlivých míst! Brrrrr! Kolikrát kvůli tomu plakala. A nejhorší bylo, že se ani neomluvil. Naopak se na ni ještě pokaždé zlobil, jelikož on to přece myslel z legrace! 

Ale na jeho obhajobu nutno podotknout, že i on se snažil. Aspoň těch protivných sexistických fórů a narážek se vzdal nebo je aspoň výrazně omezil.  Chodil do náročné práce, aby uživil rodinu a aby se měli dobře. Po praktické stránce si nemohla stěžovat. Když bylo potřeba něco vyřídit nebo zařídit, mohla se na něj spolehnout. A taky, když opravdu o něco šlo. Při porodu byl úžasný. Mohla se o něj opřít, tentokrát doslova. Kolikrát si říkala, že kdyby ho tam neměla, tak asi ani neporodí resp. to skončí na sále císařským řezem.  Nicméně těch prázdných míst v tom vztahu bylo hodně a ona to chtěla nějak vyřešit, nějak se posunout, aby se jim tytéž situace neopakovali pořád a pořád dokolečka.

A taky se mu chtěla dostat pod kůži. Pořád doufala, že ten hluboký vztah jednou přijde. Byly i situace, kdy měla sto chutí se sebrat a utéct. Ptávala se svého Hlasu, jestli opravdu udělala dobře a on jí na to říkal: „Jen klid, nebylo to špatně.“ „No, jo,“ říkala si ona, „jenže já bych si tak strašně přála, aby to BYLO DOBŘE, ne aby to jen NEBYLO ŠPATNĚ.  Jenže ono se to uvnitř nějak ne a ne přehoupnout.

A tak čas plynul. A přišli další starosti a další problémy s prckem, které zvládali někdy líp, někdy hůř. Tak jako všechno ostatní. A z jejich uplakaného miminka se pomalu stal pěkný rošťák. Jelikož si s ním už občas nevěděla rady, hledala možnosti co s tím. A tak jednoho krásného dne narazila na nabídku semináře o problémovém chování u dětí z pohledu systémové vektorové psychologie. Jenže seminář byl příliš krátký na to, aby odpověděl na všechny její otázky a navíc měla pocit, že tady je možnost vyřešit i víc věcí než jen problémy s jejich pišišvorem.

A tak se přihlásila do kurzu. A tady už se pomalu dostáváme k onomu šťastnému začátku. Ale bude to ještě chvilku trvat, vydržte.

Po první části kurzu byla Maruška nadšená. Najednou chápala, že ten její manžel je tam, kde má být. Že ta práce, kterou dělá je opravdu určena pro něho a že to, že je občas protivný, protože je to náročné, musí prostě přijmout. Zároveň taky pochopila, že on má skutečně tu hubu rychlejší než mozek, a že tedy po něm opravdu nemůže chtít, aby nejdřív myslel než něco plácne. 

Nadšení ale dlouho nevydrželo. Spolu s ním se dostavila pochybnost o sobě samé a taky trochu pocity méněcennosti. Měla pocit, že spousta lidí okolo je na tom z praktického hlediska s jejich schopnostmi líp než ona. Připadala si jak Mike Wazovski na konci pohádky Univerzita pro příšerky. Kdybychom to parafrázovali do její situace, tak by to znělo. „Myslela jsem si, že když se budu hodně snažit a hodně chtít, tak všem dokážu, že Maruška zvládne všechno, co bude chtít. Jenže takhle to není.“ 

Měla pocit, že kdyby její muž zůstal na mateřské, tak bude všechno zvládat mnohem líp než ona a bude mnohem víc v pohodě. Ale překonala to. Našla výhody v tom, jaká je. Možná ne pro jejího manžela, ale pro jiné lidi kolem určitě. Taky se musela smířit s tím, že její manžel prostě opravdu hloubavý není a tudíž že nemá smysl to po něm chtít. Ba možná právě tím, jak na tohle celou dobu tlačila, tak v něm vyvolala odpor něco takového řešit.

V hlavě se jí zrodila myšlenka, která jí zněla úplně jako fyzikální zákon: „Čím větší tlak, tím větší odpor.“ A tak v ní musela umřít naděje, že se tohle někdy změní. Bylo to těžké, ale kupodivu nakonec docela ulevující. Pochopila, že tuhle svoji hloubavost musí probírat někde jinde a najednou začala nacházet posluchače. Ať už to byla její dobrá kamarádka, její maminka či dokonce švagrová.

I sexuální problémy, které měli s manželem se odvážila řešit se ženami z kurzu a světe div se, i přes počáteční neúspěchy se i v tomhle ohledu s manželem posunuli o něco dál. A taky najednou chápala spoustu věcí. Například to, proč jednou v zimě, když se Maruška měla vracet z návštěvy u rodičů už za tmy, nasedla s ní její maminka do auta a jela do toho Přerova s ní a zpátky 50km vlakem. Už chápala, proč manželově rodině jsou naprosto cizí otázky o smyslu života a bytí a že je pro ně opravdu mnohem důležitější co kde mají ve slevě. A kupodivu je za to přestala i odsuzovat.  Najednou chápala tchýninu radost z toho, že když si kdysi koupila 10 poštovních známek, které tenkrát stáli 10 korun a teď stojí 16, takže vlastně ušetřila 60 korun.

A taky v kostele. Pravidelně tam vídala jednu paní, které bylo už cca 80 let a i v tomhle věku se krásně oblékala, česala, malovala a nosila tak vysoké podpatky, na kterých by se Maruška zabila. Dříve ji odsuzovala a považovala ji za povrchní…věřící lidé se přece tolik o svůj zevnějšek nestarají, měli by pro ně být důležitější věci spíše duchovní. A teď ji chápala a začala obdivovat. A taky ministranta, který přišel s vlasy obarvenými na zeleno. Dřív by ho odsoudila, teď smeká před jeho odvahou. 

Ale to jsme teď trochu odbočili od toho jejího manželství. Jak to vlastně nakonec celé dopadlo? Jak se tak celou tu dobu v průběhu a ještě i po kurzu snažila něco změnit, zkoušela všechno možné. Měla pocit, jako kdyby chodila kolem krásného domečku, uvnitř je teplo a útulno, hrozně by chtěla dovnitř, ale nemohla najít dveře. Několikrát se i rozběhla v domnění, že tady ty dveře jsou, ale narazila hlavou do zdi. Byly chvíle, kdy už to chtěla vzdát a vrátit se zpět do starých kolejí, ale nemohla. Věděla, že by tak promarnila jednu velkou příležitost. A že pokud by to vzdala, tak se jí ty situace budou vracet stále a pořád dokolečka. Až jednoho dne ty dveře našla.

Jednou večer brouzdala po internetu a narazila na jeden blog, kde bylo krátké pojednání o dni na podporu „Hrubého domácího štěstí.“ To je veličina, která je používaná v Bhútánu místo našeho Hrubého domácího produktu. Jenže ten termín v ní zarezonoval i jinak. A v tom jí to došlo. Vždyť to je to, co mají doma!!! Jejich hrubé domácí štěstí. Není krásné, jemné, vzletné, hluboké, jak by si přála ona, ale je hrubé.  Ale i tak je super, že tam to domácí štěstí vůbec nějaké je. A jelikož na konci příspěvku byl návod na psaní Vděčníčku…každý den si zapisovat alespoň 3 věci, které člověku udělaly radost, řekla si, že tohle budou asi ony dveře.

Jak se posléze dozvěděla, zásluhu na tom, že tyto dveře našla, měla i jejich lektorka a všechny ženy z kurzu, které na ni myslely. Píše si vděčníček zatím jen krátce, ale už teď vidí nějaké výsledky. Např. manžel se k ní začal chovat moc hezky. O hodně hezčeji než dřív. Taky jí snad poprvé za jejich manželství přinesl kytku jen tak. Není sice všechno úplně růžové, ale už teď má pocit, že žije vcelku šťastný a spokojený život. A v den, kdy píše tenhle příspěvek, jí docvakla ještě jedna věc. Někde hluboko v hlavě má nějaký pitomý program, který jí nedovolí být příliš dlouho šťastná…proto se to všechno vždycky nakonec nějak pokakalo…prostě je to o té její hlavě. Ale už to ví a to je první krok k tomu, začít s tím něco dělat.  Takže ji čeká ještě dlouhá a možná i namáhavá cesta s nejistým koncem, ale už se na ni moc těší.