Proč se někdy vyplatí přijít pozdě

Tato událost se stala v květnu 2015, ale potřebovala jsem čas na to, abych to mohla správně zpracovat.

Ráno, jako každé jiné. Vstáváme hodinu až hodinu a půl před odchodem do školky. To proto, abychom se mohli v klidu nasnídat a připravit se, abych nemusela syna napomínat a popohánět. Všechno potřebuje dělat svým tempem, beze spěchu a přesně popořadě. Samozřejmostí je ranní probouzecí rituál, každý den stejný a musím říct, že díky němu malý ráno vstává bez problémů.

Ale dnes to nebude o rituálech. Dnes chci napsat o něčem jiném – o tom, jak je důležité se někdy zastavit a nepromeškat zázračný okamžik zrození talentu, dovolit si uvidět a uslyšet, i za cenu toho, že budu mít zpoždění. Protože někdy to stojí za to.

V životě není všechno nalajnované a nikde není napsané, že tady a teď se budou dít velké věci. Všimla jsem si, že velké věci přichází znenadání, když je vůbec nečekáme. A někdy nám až zpětně dochází, co se vlastně stalo a jaký to mělo vliv na následující vývoj událostí. Tak tomu bylo i tentokrát.

Všechny ranní procedury a snídani už máme za sebou, zbývá se obléct a vyrazit do školky. Jsem připravená, ale Saša sedí na posteli vedle svého oblečení, dívá se do okna a něco si brouká pod nos. Jednu nohavici má nataženou, a vypadá to tak, že na existenci druhé nohavice zapomněl.

„Saši, jak jsi na tom, oblékáš se? Za chvíli budeme muset vyrazit“,- ptám se ho z chodby a kontroluji ještě boty.

Sašík neodpovídá, jen slyším, že si něco povídá. Jdu za ním a sedám si vedle něj. Má poznámka, že už bychom měli jít, zůstává bez povšimnutí.

Na chvíli jsem znervózněla, nerada chodím pozdě. No ale co teď?… Kde jsem udělala chybu? – Nic tomu nenapovídalo… Je to projev tvrdohlavosti?… Jak ho mám přimět k tomu, aby se konečně začal oblékat?… Jak se domluvit? – Vždyť mě ani nevnímá… Jak ho vrátit zpět do reality?… To vše mi proběhlo hlavou během pár vteřin.

Co to vlastně říká?… A jak jsem se ztišila a na chvíli upustila od svých požadavků a svého „potřebovala bych, abys…“, najednou jsem začala slyšet. Skutečně slyšet to, co si tichounce povídá. V tu chvíli jsem si uvědomila, že i můj dech se ztišil.

Dětský hlásek povídal:

Všichni jim říkali: „Musíte se otáčet za sluníčkem, musíte!“ A ony že ne a ne! Až jednoho dne na nich začaly růst trny…“

Měla jsem v ruce telefon a nenápadně jsem zapnula diktafon. Pochopila jsem, že zasáhnout v tuto chvíli by bylo z mé strany zločinem. Sašíka políbila múza, jak říkáme my dospělí, rodil se nový příběh, zcela přirozeně, z říše dětské fantazie. Kolik takových příběhů jsem prošvihla? Kolikrát si dítě takto hraje ve vaně, nebo kouká z okna na padající kapky deště, nebo si staví hrad z písku a něco si tichounce povídá?

Co všechno pro něj může být inspirací? Divila jsem se, když mi řekl, že se zakoukal na starou oprýskanou stoličku, stojící u postele, na které kdysi dávno byly vyryté kytičky. Ta stolička je stará asi 20 let, kytičky na ní téměř nejsou vidět, ale dětská fantazie je schopná dokreslit všechno a dát nový život příběhu kytiček ze staré stoličky.

Možná někdo řekne: „No a co? Jsou to jen dětské řeči.“ Ale já tomu říkám – talent. Talent vidět krásu a smysl v jednoduchých věcech v každodennosti bytí. Umění zachytit podstatu a povědět ji tak jak to cítíš, jak vnímáš. Je to určitý druh daru, který je potřeba pěstovat.

Pokud by se Vám stalo něco podobného, zkuste se na moment zastavit. Dovolte si vnímat přítomný okamžik a nevyrušit ho i v takových chvílích jako je tato, kdy musíte běžet do školky. Rodí se totiž talent.

Ano, přišli jsme o 5 minut později, nic se nestalo, nikdo si toho ani nevšiml. Je to jen 5 minut, ale pokud bych syna přerušila, nevznikl by tak krásný příběh. Příběh o kytičkách a sluníčku, který pro mě má obrovský smysl. A možná, bude mít i pro Vás, tady je:

Sluníčka je dost pro všechny

Vedle silnice rostly různé kytičky: pampelišky, sedmikrásky, jitrocel a řebříček. Sluníčko jim hřálo, a ony se celý den za ním otáčely, jen dvěma z nich se nechtělo.

Všichni jim říkali: „Musíte se otáčet za sluníčkem, musíte!“

A ony že ne a ne!

Až jednoho dne na nich začaly růst trny. Když se o tom dozvěděly ostatní kytičky, říkaly: otáčejte se za sluníčkem, otáčejte!

A ony se s ostatními neotáčely a začaly se otáčet za ošklivými mráčky. A až ty trny vyrostly tak moc, že už nebyla vidět jejich krása, sluníčko zasvítilo, zasvítilo a to trní se rozpouštělo a rozpouštělo. Jedna z kytiček se začala otáčet za sluníčkem, moc ho potřebovala. Ta druhá chtěla taky, ale nemohla, nešlo jí to, byla zmrzlá.

Jednoho dne se na silnici objevila auta, a měla hřející motory, které tu kytičku zahřály. A ona sice byla z toho smradlavá, ale už se otáčela za sluníčkem.

Pro mě má tato dětská pohádka určité poselství:

Hojnost a láska je tady pro všechny, ale záleží jen na tobě, zda si toho budeš chtít všimnout.

Když jsi v nesnázích, vždy se najde ten, kdo ti nabídne pomocnou ruku, neboj se to přijmout.

A také díky příběhu o sluníčku a kytičkách se zrodil nový projekt pro děti „Malý pohádkář“. Pojďte nakouknout jak to v naší tvořivé pohádkářské dílně vypadá.