Vesmíre, slyším tě!

Vloni jsme se přestěhovali z vesnice do města a změny na sebe nenechaly dlouho čekat.

V nové mateřské škole visela na chodbě velká pohádková mapa vesmíru, na které byly vyobrazeny planety, družice, volně kroužící meteority, všemožné postavičky z pohádek a nechyběl ani agent 007 a další zajímavé pečlivě popsané detaily.

Každé ráno se syn u této mapy zastavil, prohlížel si ji a ptal se: „Co je toto?“ Tento ranní rituál trval asi týden a pak, co se nestalo: v místních novinách jsem zahlédla pozvánku na nedělní program pro děti v planetáriu s následným pozorováním Slunce opravdickým dalekohledem. Odpověď syna byla jednoznačná: „Hurá!“ A tak jsme se zapsali do „Hvězdárníčku“. Jak jsem očekávala, všechny děti, navštěvující tento kroužek byly se zvukovým vektorem. Ale soubor dalších vektorů u každého byl jiný.

Nejstarší je David, je mu 9 let, vysoký, štíhlé postavy, výrazný kožně zvukový typ. Na všechny otázky paní učitelky se David snaží odpovědět jako první a pěkně nahlas. Jeho znalosti mě ohromují. Je pro něj těžké sedět 75 minut na jednom místě. On se prochází, různě se přesouvá z křesla na křeslo, a když výkladová část končí, a paní učitelka pouští animované astrologický laděné pohádky, on i můj syn si jdou vždy kreslit k tabuli. Nutně totiž potřebují změnu a nikdo jim v tom nebrání, což velmi oceňuji. Jedním očkem kluci sledují co se děje na plátně. Pohádky se promítají z projektoru, všude kolem je tma, velice příjemné prostředí pro zvukový typ.

Jednoho dne paní učitelku škrábalo v krku, na což si vzala bonbony s eukalyptem, nabídla všem dětem a poslední zbývající si nechala na stole pro případ nouze. David se snažil vyprosit i ten poslední bonbon, ale paní učitelka byla neoblomná: každý dostal jeden a stačí. V momentě, kdy se vzdálila do vedlejší místnosti, a všechny ostatní děti ve tmě pozorovaly pohádku, David jako vždy kreslil u tabule. Náhle se otočil a podíval se na stůl, přiblížil se k němu a popadl bonbon. V ten okamžik ho světlo z projektoru celého osvítilo, zvedl hlavu, a když se naše oči střetly, dal bonbon zpět. Chňap-chňap, kožní prstíky jsou velmi rychlé

Jednou David napsal na tabuli: Hvězdárníček je nejlepší kroužek na světě!

Mimochodem, můj Saša taky nemůže sedět dlouho na jednom místě, taky ho rozptyluje pejsek paní učitelky – Bětka. Bětka nemá jednu tlapku, ale to jí nebrání v tom, aby svižně pobíhala mezi řadami křesel nebo vyšplhala na paniččinu židli. Saša ji často následuje, hladí a mluví s ní. To je vlastnost vizuálního vektoru, všechno co vidíme, potřebujeme zlidštit a vytvořit emoční pouto. Ostatní chlapci tak velký zájem o psa neměli.

Tomáš navštěvuje Hvězdárníček již třetím rokem, letos šel do 1. třídy. Díky análnímu vektoru, který mu nadělil jedinečnou paměť, ví tolik věci, o kterých jsem v životě neslyšela. Doma má mnoho encyklopedií a paní učitelka ho často aktivuje otázkami typu: „Tome, připomeň mi, prosím, kolik je to kilometrů od nás k Slunci?“ Tomáš vždy důkladně odpovídá. On klidně sedí v křesle celou dobu. Křesla jsou měkká, pohodlná a Tom pozorně poslouchá, občas si upraví brýle na nose. Přátelský klučina s krásným úsměvem. Análně zvukový s vizuálním vektorem.

Nejmladší je Honzík, je mu 5 let. Nesmělý, moc nemluví, ale na otázky odpovídá. Než odpoví, zazní známá pauza a „Cože?“. Získává si tím čas, aby se mohl pohodlně vrátit od svých myšlenek a odpovědět na jemu položenou otázku. Takový, trochu jako plyšový medvídek, kterého kam posadíš, tam i najdeš. Někdy se mi zdá, že se za celou dobu téměř nepohne. Bez výrazných emocí. Análně zvukový typ v čisté podobě. Na otázku učitelky: „Kdo tento týden viděl na obloze měsíc?“ Klidně odpověděl: „Viděl jsem Pegasa.“ Rozumíte tomu, poznali byste Pegasa?!

Toto jsou naše zvukové dětí. Každý je jiný.

Jsem velmi ráda, že v našem městě máme Hvězdárníček. Díky znalostem ze systémové psychologie, velmi ostře vnímám, jak je to akutní a prospěšné pro děti se zvukovým vektorem. A samozřejmě, že jsem šťastná, když vidím naplnění zvukové touhy po poznání v takovém rozsahu u takových mrňousů. Oni si to samozřejmě ještě neuvědomují, ale má to velmi silný a pozitivní vliv pro jejich další rozvoj a v podstatě i osud.