Tvrdohlavost, puntičkářství... však on z toho vyroste

Když se nám narodil první syn Petr, tak jsem byla na příchod miminka teoreticky dost připravená. Protože ráda vše zkoumám do hloubky a chci vše pochopit, tak jsem přečetla dost knih a článků a s napětím očekávala jaký bude asi ten náš chlapeček. Nicméně Petříček byl zlaté a nenáročné miminko a tak já jsem byla spokojená a odpočinutá maminka. Už od malinka bylo vidět jak nad vším hodně přemýšlí a rozhodně to nebylo vysmáté dítko, které všude běhá a vy nevíte co zase vymyslí. Od ostatních maminek a kamarádek jsem sklízela obdiv jak je klidný a vychovaný, ale ve mně už narůstala nejistota a pocity selhání jako matky.

Denně jsme se museli potýkat s jeho tvrdohlavostí, puntičkářstvím nebo strachem ušpinit si ruce. Z okolí jsem jenom slyšela „však on z toho vyroste“. Narodil se nám druhý chlapeček a čas běžel, k „našim problémům“ se začali přidávat další a další např. nevydržel ani chvíli v přítomnosti jiného dítěte, ve 2 letech vůbec nemluvil či jeho zoufalý pláč při jeho pohledu na špinavou ruku od jídla.

No, ať už jsem se snažila najít radu nebo pochopení v odborné nebo populárně naučné literatuře, tak  jsem nic nenacházela. Vše mě stále směrovalo na nějaké poruchy a dysfunkce. Bylo to velmi náročné období plné nejistoty v sebe samotnou, smutku, nepochopení  a bohužel i tlaku okolí včetně rodiny. Naštěstí jsem dostala od přírody dva dary, první je můj manžel a druhý dar je vlastnost vidět to pozitivní i když je toho jen malinko. Díky tomu jsem se prokousávala dalšími měsíci a snažila se pochopit Péťovi potřeby, někdy to bylo lepší a někdy zase horší. Jednoznačně jsem dospěla k názoru, že klíčem k úspěchu a spokojenosti rodiny je brát Péťu takového jaký je.

To zní velmi jednoduše, ale problém je, že člověk má nějaké očekávání. A jaká byla moje představa toho co bude umět moje dítě ve 2,5 letech? Bude vesele běhat venku, skládat srandovní první věty, samozřejmně se vztekat, jezdit na odrážedle, chodit na hřiště na písek a na prolézačky, chodit na bazén, budeme se spolu učit říkanky, malovat, bude sám jíst nebo se sám svlékat... a ono se nic takového nesplnilo, tedy kromě toho vztekání.

Určitými cestičkami života jsem narazila na termín Systémová vektorová psychologie. Už po prvním hledání infomací o SVP na internetu jsem věděla, že právě tady by se mi mohlo dostat hodně odpovědí.

SVP mi dala opravdu mnoho odpovědí na „problémové“ chování mého syna. Pochopila jsem proč dělá plno věcí, které pro mě byly dříve nepochopitelné a někdy i nepřijatelné. A s tímto pochopením přišli nápady nebo i návody co změnit. Jsme teď na začátku mnoha pozitivních změn, které vycházejí ze mne, z mého přístupu k Peťovi, ale i k ostatním lidem. Je opravdu neuvěřitelné co se může začít dít, když pochopíte potřeby toho druhého a obzvlášť u malých dětí se nemusí na výsledky čekat dlouho. Už po pár dnech jsem mohla říct, že čím víc já dávám dětem, tak tím víc mi oni vracejí.

Ale aby to nebylo jen o dětech. Pro mne bylo zcela zásadní pochopení, že já nemusím každému pomáhat a každého zachraňovat tím, že budu hledat řešení jeho problémů a ještě ho přemlouvat co má dělat, když on sám nechce. Tohle je velmi těžké, zejména u členů rodiny. Řešení je zdánlivě jednoduché, naslouchat, prožít s nimi jejich emoce a pochopit jejich chování. Když k tomu ještě přidám pozitivní myšlení, tak tím opravdu mohu nastartovat změny i u ostatních. Kurz mi také otevřel úplně nové obzory jak vidět svět a jak do sebe zapadají na první pohled nesouvisející události. 

Jitka